Ztracený film, který nacisté natočili, aby oklamali svět
Velký „sionistický pokus“ byl další nacistickou lží
Terezínské ghetto, nalézající se na území bývalého Československa, založili nacisté 24. listopadu 1941. Tábor hrál důležitou roli v tzv. konečném řešení židovské otázky až do doby svého osvobození Rudou armádou dne 9. května 1945.
Nacistická snaha o to, aby přesvědčili Spojence, že toto pevnostní a posádkové město z osmnáctého století není ničím jiným než živou a soběstačnou židovskou komunitou neboli Musterghettem (modelovým ghettem), neznala mezí. Realita zobrazila skutečnost jinou.
Terezínští Židé žili pod neustálým útlakem v odporných a stísněných podmínkách. Ačkoliv se Terezín všeobecně nazývá ghettem, fungoval spíše jako „tranzitní tábor“, kde byli Židé zadržení před jejich vraždou jinde. Mezi rokem 1942 a 1944 bylo z Terezína na východ do Osvětimi II-Birkenau a dalších vyhlazovacích táborů deportováno více než 46 000 vězňů.
Jak nacisté utajili skutečný účel Terezína před okolním světem?
„Vůdce daroval Židům město“
Ústřední úřad pro židovskou emigraci v Praze nařídil výrobu celovečerního dokumentu Theresienstadt (1944), který měl být vytvořen v Terezíně pod přísným dohledem úředníka SS Hanse Günthera. Nacisté doufali, že tento film zabrání rozšiřování „zahraniční propagandy o zvěrstvech“ týkající se jejich pronásledování evropských Židů. To by znamenalo jednu z jejich nejambicióznějších a nejodvážnějších produkcí.
Natáčení započalo v roce 1942 a skončilo v roce 1944. Vězni tábora byli pro producenty hlavním zdrojem herců a štábu. Mnozí z nich dříve pracovali ve Filmových studiích Barrandov v Praze nebo pro filmové společnosti Aktualita (Česká) a Favoritfilm (Německá).
Proslulý německý herec a režisér židovského původu, Kurt Gerron, byl v únoru 1944 deportován do Terezína, aby zde režíroval. Hned jak natáčení skončilo, byl 28. října 1944 záhy popraven spolu se svou ženou Olgou v Osvětimi II-Birkenau.
Film obsahoval výběr pečlivě zinscenovaných záběrů zobrazujících „každodenní“ život „typických“ Židů bydlících v táboře. Jeden z nezapomenutelných záběrů filmu byl fotbalový zápas Sparta versus Jugendfürsorge pořádaný v táborových kasárnách, kterého se zúčastnilo 2 000 vězňů. Další záběr ukázal, jak se židovské ženy a děti starají o táborové zahrady.
Pavel Weiner, český mladík židovského původu zadržený v Terezíně od dubna 1944 do května 1945, vylíčil proces natáčení ve svém deníku dne 16. srpna 1944 takto:
„Dnes natáčejí film, pro který si důstojník SS Haindl vybírá lidi, kteří vypadají jako „typičtí“ Židé. Je to maškaráda, kterou režíroval bývalý filmový režisér Gerron.”
Pověřený dohledem na produkci byl zástupce SS, Rudolf Haindl. Nacisté celý film promítli až třikrát. Poválečným úřadům se podařilo zachránit pouze 23 minut záznamu.
Zbytek se pravděpodobně ztratil nebo byl zničen. Dochované úryvky původního filmu byly uvedeny v českém dokumentárním filmu Dar města (1965). Nicméně, tento film tvořil pouze část většího nacistického plánu, který sloužil k oklamání Spojenců.
„Zkrášlení” terezínského tábora
Znepokojivé zprávy o vyhlazování evropských Židů brzy vedly mezinárodní publikum k podezření, že tábory typu Terezína měly zlověstnější účel, než k jakému se nacisté původně přiznali. Tyto obavy přiměly tři delegace Červeného kříže k návštěvě Terezína.
Důsledkem toho začali nacisté na příkaz Reichsführera Heinricha Himmlera Terezín v březnu 1943 „zkrášlovat“. Tento proces vyžadoval obrovské množství příprav a práce. Vězni byli nuceni uklízet ulice, budovat hřiště, hudební pavilon a rekreační sál, a slabé a starší lidi uzavřeli na půdách.
Jakmile byly práce dokončeny, představitelé nacistické strany spolu s Ältestenrat, táborovými staršími podřízenými Gestapu, doprovodili jednotlivé delegace předem určenou cestou přes tábor, aby mohli být svědky tohoto harmonického nového Judenstaatu (židovského státu). Iluze dosáhla úspěchu. Každá delegace se shodla na tom, že Terezín připomíná autentickou židovskou přesídlovací oblast a že na východ žádné deportace neprobíhají.
Kolik toho spojenci o Terezíně věděli?
Je ironií, že z těchto tří delegací, které Terezín navštívily, pouze německý Červený kříž po své návštěvě ve dnech 27. a 28. června 1943 vyslovil odůvodněné obavy o vězně. Zatímco většina jejích zástupců kolaborovala s SS, jeden z delegátů, Walther Hartmann, tajně předal svou oficiální zprávu západním úřadům Světového židovského kongresu.
Generální tajemník SŽK, Gerhart Riegner, parafrázoval Hartmannovu zprávu v dnes již slavném telegramu:
„Všichni Židé z okupovaných zemí ovládaných Německem, v počtu 3,5 až 4 milionů by měli být po deportaci a soustředění na východě naráz vyhlazeni.“
Navzdory tomu, že tato zpráva byla jedním z nejrannějších a naprosto nezvratných důkazů o existenci nacistických zvěrstev, byla její děsivá odhalení Spojenci přehlédnuta a v následných MVČK zprávách popřena.
Než Mezinárodní výbor Červeného kříže provedl dne 23. června 1944 svou vlastní inspekci, byl terezínský „zkrášlovací“ proces dokončen. Jejími zástupci byli Frants Hvass a Juel Hennigsen (oba občané Dánska) a Maurice Rossel (občan Švýcarska). Rossel později uvedl, že:
„Židovský starší zástupce informoval […], že ve městě žije 35 000 Židů a že životní podmínky jsou snesitelné.“
Paul Eppstein, starší tábora, dorazil do Terezína v lednu 1943. To, že Eppstein tajně Rossela před nelidským zacházením s uvězněnými Židy varoval, ze své zprávy výhodně vynechal. Nacisté Eppsteina zavraždili v „Malé pevnosti“ dne 27. září 1944, tři měsíce po návštěvě MVČK.
Druhá a poslední inspekce MVČK proběhla dne 6. dubna 1945 pod vedením Otto Lehnera a Paula Dunanta (oba občané Švýcarska), pod dohledem vysoce postaveného nacisty Adolfa Eichmanna. Lehner a Dunant byli pozváni, aby si Terezín prohlédli a poté ho označili jako úspěšný „sionistický experiment“.
Proč Spojenci odmítli vzít na vědomí cenné informace, které potvrdily, že role Terezína jako židovského útočiště byla vymyšlenou pohádkou?
Skutečný důvod, proč nacisté „zkrášlili“ Terezín
V letech 1944/1945 se porážka Německa ve druhé světové válce zdála být na spadnutí a spojenecké síly si byly čím dál více vědomy toho, že nacistická zvěrstva se hojně šířila po celé Evropě. Proč tedy nacisté nadále investovali tolik času a prostředků do maskování skutečného účelu Terezína?
Odpověď na tuto otázku a proč spojenci o Terezíně mlčeli, se dá přičíst jediné osobě: Heinrichu Himmlerovi. Na vrcholu své kariéry byl Himmler považován za jednoho z nejmocnějších mužů Třetí říše. Nicméně jeho dychtivost zprostit se poválečného trestu ho dovedla ke spiknutí proti Hitlerovi.
Tajná zpráva ze dne 20. března 1944 poslaná americkému prezidentovi Franklinu D. Rooseveltovi, podrobně popsala šokující korespondenci mezi Abramem Hewittem, tajným agentem Úřadu strategických služeb (předchůdce CIA), a vyzvědačem SS, Felixem Kerstenem.
Zde Kersten předal informace o Himmlerově bizarním návrhu, že by svrhl Hitlera a převzal jeho roli vůdce Německa. Himmler na oplátku slíbil, že Spojencům pomůže porazit Sovětský svaz. Následující pasáž je z Hewittovy zprávy:
„Doktor (Kersten) na mě naléhal, abych přijel do Německa probrat s ním Himmlerovo stanovisko a abych zjistil, zda by bylo možné se dohodnout. Jasně naznačil, že […] Himmler byl připraven Hitlera svrhnout.”
Himmler pokračoval ve své opozici „zkrášlováním“ Terezína a zajištěním deportace 423 Židů odsud do Dánska v říjnu 1943. Dalších 1 200 Židů následovalo 5. února 1945 do Švýcarska. Dne 29. října 1944, Himmler schválil uzavření všech plynových komor na nacisty okupovaných územích, což bylo posledním hřebíkem do nacistické rakve.
Hitler dal svou nenávist k Himmlerovi najevo ve své ostře formulované závěrečné politické závěti ze dne 29. dubna 1945:
„Před svou smrtí vylučuji […] Heinricha Himmlera ze strany a všech státních úřadů […] Himmler a Göering způsobili naší zemi nesmírnou škodu […] tajnými jednáními s nepřítelem […] a nezákonným pokusem se zmocnit vlády ve státě.“
Himmlerova sebevražda, kterou spáchal 23. května 1945 zatímco čekal na soud ve spojenecké vazbě, poukázala na to, že jeho snaha o obměkčení postupujících spojeneckých sil byla marná.
Mohli Spojenci Terezínu více pomoci?
Korupce ve spojeneckých a neutrálních vládách do určité míry existovala. Avšak neochota Spojenců veřejně odsoudit nacistické zločiny byla více méně nešťastným důsledkem jejich smělé nové strategie.
Znamenalo to diskrétní vyjednávání s nacistickými elitami s cílem dosáhnout méně destruktivního řešení holokaustu. Z toho důvodu využili Himmlerovu senioritu v nacistické straně a jeho ochotu zradit Hitlera.
Tato kontroverzní taktika zachránila židovské životy. Otázkou však zůstává, zda bylo možné zachránit více Židů, kdyby Spojenci byli odhalili nacistické týrání těch, co byli uvězněni v Terezíně a ostatních táborech. To ale není možné vědět.
Nedá se však popřít to, že zatímco jsou tábory typu Osvětim připomínány pro své zničující schopnosti, Terezín zůstává morbidní připomínkou toho, jak nebezpečná je propaganda.
Na památku Josefa Lhotáka, narozeného v roce 1913. Josef Lhoták byl deportován z obce Stěžery do Terezína, kde v roce 1945 zahynul. Bydlel na Staré parcele.
Překlad z angličtiny do češtiny Zuzany Collins
