Část I
Jaký byl život za doby nucených prací pro Nacistický režim?
Nacistické Československo očima mého pradědečka
Nucené práce a otroctví nejsou novým jevem. Každá civilizace v historii nutila nebo vykořisťovala lidi k práci v nelidských a ilegálních podmínkách pro ekonomický zisk. Dodnes žijí v podmínkách moderního otroctví desítky milionů lidí.
Když se Adolf Hitler a Nacionalistická Socialistická Strana v roce 1933 dostali k moci, začali budovat největší systém nucených prací v moderních evropských dějinách.
V letech 1939 až 1945 Třetí říše najala ohromujících 20 milionů zahraničních civilních pracovníků, válečných zajatců a vězňů koncentračních táborů. V září 1944 až 26% z celkového počtu 31 milionů německých zaměstnanců tvořili zahraniční civilní pracovníci.
Toto procento zahrnovalo 400 000 až 600 000 Čechů, kteří byli do nacistického Německa deportováni. Mezi těmito obyčejnými muži a ženami byl i můj pradědeček Miroslav Jeřábek (20. října 1920–23. dubna 1989).
Kromě hrstky starých fotografií a anekdot od mé zesnulé prababičky jsem o zkušenostech mého pradědečka z druhé světové války věděl jen velmi málo. Po troše pátrání jsem objevil rozsah jeho cesty jako nuceného pracovníka v Německu a později jako odbojáře v
Československu po jeho osvobození v květnu 1945. V tomto článku se zabývám jeho první cestou.
Nucené práce v době války
Mezinárodní Organizace Práce (1919– ) Organizace Spojených Národů charakterizuje nucené práce následovně:
’ … práce nebo služba vymáhaná od člověka pod pohrůžkou trestu… kde se osoba k dané práci nenabídla dobrovolně. ’
V březnu 1939 bylo v Československu zaregistrováno 90 000 nezaměstnaných. Nacisté byli mezitím odhodlaní zásobovat své průmysly cizími pracovníky poté co mnozí Němečtí obyvatelé narukovali do válečného boje. Nábor cizinců byl nezbytný k tomu, aby byli schopni zachovat rozšiřování jejich území po celé Evropě (Lebensraum).
Díky svému vzdělání automechanika byl Miroslav Jeřábek zařazen mezi civilní dělníky. K práci v Říši se dobrovolně přihlásil v roce 1939. Možná se to zdá podivné, ale zda jeho služba byla ‘dobrovolná‘ se nedá s jistotou říct.
Mnozí Češi považovali migraci do Říše za atraktivní alternativu v porovnání k jejich současné životní situaci v Československu. Tak tomu však ve skutečnosti většinou nebylo. Od Československé vlády, nyní protektorátu Čechy a Morava, zde vládl nevyhnutelný stupeň donucení se odstěhovat. Například Češi, kteří odmítli odejít, riskovali ztrátu dávek v nezaměstnanosti.
Než byl převezen do Drážďan, absolvoval Miroslav Jeřábek krátké nasazení v betonáži. Tam působil jako mechanik v autobusové společnosti až do počátku roku 1942, poté se vrátil do rodné obce Stěžery v Československu.
Rok 1942 byl ve druhé světové válce kritickým zlomem.
Spojenecká vítězství v severní Africe a velký sovětský protiútok, který se mobilizoval podél východní fronty naznačovaly, že směr války se mění ve prospěch spojenců. To donutilo Německo přijmout ekonomiku ‘totální války‘, což znamenalo, že práce v Říši se stala povinnou.
Miroslav Jeřábek byl schopen strávit krátkou dobu doma, než bylo v listopadu 1942 přísně nakázáno ’totální nasazení’ (Totaleinsatz). Mnohým Čechům se jejich pracovní smlouvy zrušily ještě v průběhu jejich služby v Říši a vrátit se domů jim bylo zakázáno.
Nacisté deportovali Miroslava Jeřábka do německého města Saalfeld, kam dorazil 29. listopadu 1942. Pracoval v servisu vojenských vozidel v autoprodejně a autoopravně Automobilhaus Grille.
Jeho zážitky a jak s ním zde bylo zacházeno mluví samy o sobě.
Čeští nasazení dělníci byli všeobecně ubytovaní v pracovních táborech (Arbeitslagers), kde byly podmínky ubohé. Miroslav Jeřábek měl štěstí, že pobýval v činžovním domě, který vlastnil a obýval jeho zaměstnavatel Georg Grille.
Nacistické jednání s českými občany bylo komplikované. Hitler Čechy nenáviděl, považoval je za úhlavního nepřítele Německa. Avšak navzdory tomu, že byli Češi považovaní za druhořadé občany neboli ’Untermensch’, Nacisté se k nim chovali výrazně lépe než k jiným národům a etnickým skupinám. Mezi ně patřili Poláci, Sověti, Židé, Romové a Sintové. Přesto byli Češi méně respektovaní než jiné národy, jako Italové, Francouzi, Belgičané a takzvané ‘severské rasy‘ Skandinávie a Nizozemska.
Člověk by logicky předpokládal, že kombinace Jeřábkova postavení vyučeného živnostníka, jeho českého původu a toho, že mluvil plynně německy ho ochránila od krutějšího údělu jeho krajanů, kteří byli uvěznění v pracovních táborech mimo město.
Pouhých 19 mil jižně od Saalfeldu byl lom Örtelsbruch, kde nucené práce fungovaly od počátku války. V roce 1943 nacisté založili v tomto regionu tábor nucených prací ‘Laura‘, který byl součástí sítě koncentračního tábora Buchenwald.
Až do roku 1945 zde stavělo tunely 1200 nucených dělníků, během té doby tábor zaznamenal 600 mrtvých a stovky deportací do vyhlazovacích táborů.
Co charakterizuje ‘nuceného‘ pracovníka?
Na základě osnov poskytnutých historiky Markem Spoererem a Jochenem Fleischhackerem, se člověk řadí mezi nucené dělníky, pokud není splněna ani první ani druhá podmínka následujících kritérií:
1. Byl pracovník schopen ukončit své zaměstnání během krátké doby?
2. Byl pracovník schopen prosazovat právní normy týkající se jeho pracovních a životních podmínek?
3. Byl pracovník vyslyšen, když si stěžoval na svůj život a pracovní podmínky?
4. Byla šance pracovníka na přežití podobná jako u domorodého pracovníka?
Přestože se s českými pracovníky zacházelo lépe než s jinými skupinami, i tak jim hrozili vážné tresty za styk s německými ženami a za porušení podmínek jejich pracovních smluv. Miroslav Jeřábek se dopustil toho druhého přestupku. K tomu se vrátím později.
Češi si také nebyli schopni prosazovat žádnou právní úroveň pro své pracovní a životní podmínky. To byl luxus, který byl poskytován pouze privilegovaným německým a italským pracovníkům (než se Itálie 13. října 1943 přidala ke spojencům).
Miroslav Jeřábek dostal tuto výplatní pásku krátce po příjezdu do Saalfeldu. Za 50 hodin práce, po odečtení daně z příjmu, zdravotního pojištění, pojištění v nezaměstnanosti a ‘invalidního‘ (úrazového) a věkové pojištění obdržel celkem 31,23 říšských marek. I když je to malá částka, jeho nárok na takové výsady naznačuje, že dostal podobný standard zaměstnaneckých práv jako většina německých občanů.
I když je obtížné tuto měnu převést, jeho poznámky narychlo napsané mé prababičce na zadní straně tohoto dokumentu, naznačují, že tato částka dostatečným platem nebyla:
„podívej se na to bohatství, které přinášíme.“
Tvrzení na spodní části dokumentu nám nastíní, jaká (a zda vůbec) byla jeho možnost si stěžovat.
‘ Reklamationen sind sofort anzubringen! ’
To znamená:
‘ Stížnosti musí být podány okamžitě! ‘
Zdálo se, že nuceně nasazení pracovníci zaměstnaní soukromými společnostmi, měli na rozdíl od těch, co byli v pracovních táborech, alespoň nějakou možnost vyjádřit svůj názor ohledně jejich výplat. To samozřejmě bylo dle uvážení každého jednotlivého zaměstnavatele a závislé na oboru práce. Přesto skutečnost, že byl placen, potvrzuje jeho postavení jako nuceného dělníka spíše než otrockého dělníka. Dělník v otroctví neměl vůbec žádné právo si stěžovat.
Šance Miroslava Jeřábka na přežití v případě bombardování se od šancí průměrných Němců žijících v Saalfeldu moc nelišily. Přestože bezdůvodné masakry, které byly ke konci války stále častější, byly pro cizince větším rizikem smrti, nálety spojenců hrozily jak cizincům, tak i Němcům a jejich okupovaným územím, což vyjde více najevo později.
Podle oficiálních záznamů, Miroslav Jeřábek opustil Saalfeld v červnu 1945. Ve skutečnosti tomu tak ale nebylo. Po více než dvou letech v Saalfeldu dostal Miroslav Jeřábek angínu a v březnu 1945 mu byla udělena lékařská propustka k návratu do Československa k léčbě, kde se na své cestě domů setkal s krvavými následky spojeneckého blitzu v Drážďanech (13. až 15. února 1945).
Jak se později ukázalo, měl velké štěstí.
V průběhu války se britské bombardovací velení a letectvo Spojených států (USAAF) zaměřili na Saalfeld vzhledem k jeho strategickému významu průmyslového centra s velkým železničním nádražím. Nálety, které byly čím dál častější a ničivější, vyvrcholily dne 9. dubna 1945 velkým útokem 9. letecké jednotky.
Tento útok si vyžádal 208 životů, většinou civilistů, místních i zahraničních, a vyhladil mnoho obytných a komerčních nemovitostí, včetně místa zaměstnání Miroslava Jeřábka, Automobilhaus Grille. Jeho zaměstnavateli Georgu Grilleovi se nic nestalo. Kdyby Miroslav Jeřábek zůstal v Saalfeldu, pravděpodobně by býval zahynul.
Po příjezdu do Československa se Miroslav Jeřábek vrátil do své rodné obce Stěžery. Po léčbě se místo návratu do Německa ukryl, což bylo v rozporu s podmínkami jeho propuštění. Až do osvobození Československa 9. května 1945 žil v bytě nad místním vesnickým kinem (dnes obchodem s potravinami).
Buďto měl neodvratně pocit, že válka se blíží ke konci, anebo se dozvěděl o chaosu a devastaci v Saalfeldu. Oba tyto faktory motivovaly jeho rozhodnutí zůstat v Československu, a to navzdory riziku, které to s sebou neslo. Koneckonců, neměl žádný důvod se vrátit do válkou zničeného Německa, které teď bylo obléhané na dvou frontách.
Po válce se mohl Miroslav Jeřábek znovu setkat se svými přáteli a příbuznými. Pokračoval v práci jako automechanik ve firmě se sídlem v nedalekém Hradci Králové.
Odkaz nasazených pracovníků
To, jak si Evropa vzpomíná na své nucené a otrocké dělníky, je celkově zklamáním.
Česká asociace nucených pracovníků (1990–2004) a Česko-německý fond budoucnosti (1997-) a její německý protějšek „Připomínka, odpovědnost a budoucnost― (2000–2007) spolu všichni neúnavně pracovali na připomenutí a odškodnění bývalých nucených pracovních sil po celé Evropě. Navzdory tomu, utrpení nucených pracovníků však není po světě tak všeobecně známé, jak by mělo být.
V poválečném Československu se nucené práce staly stigmatizovanými nebo zapomenutými. Stalo se tak z několika důvodů. Lidé často pohlíželi na bývalé nucené dělníky jako na zbabělce a zrádce, kteří místo boje přispěli k nacistickému válečnému úsilí.
Komunistické režimy, které po válce vládly v Československu následujících 40 let, toto pohrdání zdůrazňovaly. Úřady podezřívaly bývalé nucené dělníky ze spolupráce s Nacisty, jejich úhlavním nepřítelem. Osobní hanba a rozpaky nucených pracovníků tak zaručily jejich kolektivní mlčení. Velké humanitární krize, jako například holokaust, které se během války odehrály, také znehodnotily poměrně ‘nezávažné‘ utrpení této skupiny lidí.
Přesto byl systém nucené a otrocké práce za nacistů během druhé světové války závažným porušením lidských práv. Bohužel, tato problematika se netýká pouze minulosti.
Moderní otroctví, obchodování s lidmi, sexuální vykořisťování a nucené práce jsou dodnes světovým problémem. V roce 2016 bylo zotročeno 40,3 milionů lidí, z toho 24,9 milionů bylo obětí nucených prací.
Světové vlády a společnosti mají zodpovědnost tyto kruté a barbarské praktiky co nedříve vymýtit. Mohou začít tím, že svým obětem, minulým i současným, prokážou respekt a uznání, které si zaslouží.
Poděkování
- Dr Dirk Henning, německý historik a ředitel městského muzea Saalfeld od roku 2001 a Městského archivu Saalfeld od roku 2007.
- Městský archiv Saalfeld / Stadtarchiv Saalfeld.
Překlad z angličtiny do češtiny Zuzany Collins
