Část II
Divoké poslední dny druhé světové války v Československu
Nacistické Československo očima mého pradědečka
„ Základním měřítkem člověka není to, kde se nachází ve chvílích klidu a pohodlí, ale to, kde se nachází v době výzvy a sporu. “
— Martin Luther King ml.
Odbojáři, „revoluční gardy“, partyzáni, gerily to všechno jsou jména spojená s tisíci mužů a žen, kteří se ke konci druhé světové války bouřili proti nacistické tyranii v Československu.
Jak jsem již zmínil v mém předchozím článku, Třetí říše donutila mého pradědečka Miroslava Jeřábka (20. října 1920–23. dubna 1989) pracovat v Německu. Tam bylo přežití jeho jedinou prioritou.
Jakmile se ale vrátil domů do Československa, připojení se k partyzánům poskytlo jemu a dalším Čechům ideální příležitost dosáhnout toho, co jim bylo během jejich útlaku odepřeno - vzdorovat nacistům a získat zpět svou zemi.
Odkaz českých partyzánů je pod drobnohledem již od konce války. Jak Češi, tak Němci zpochybňují morální význam tohoto hnutí a sporné akce, které jeho členové prováděli pod praporem vlastenectví.
Tento článek bere na vědomí trestné činy spáchané některými partyzány (bylo by nesprávné tak neučinit). Avšak zabývá se méně těmito jedinci, kteří svým nevybíravým pronásledováním a násilným odsunem tisíců sudetských Němců narušili české pohraničí. Toto období, označované jako “divoké vyhnání”, předcházelo organizovanému vystěhování přibližně 3 milionů etnických Němců a Maďarů z Československa na základě kontroverzních Benešových dekretů z roku 1946, za což se později v letech 1989/90 omluvil český prezident Václav Havel. Tyto události již byly zdokumentovány jinde.
Spíše se zde zaměřuji na příběhy obyčejných Čechů, jako byl Miroslav Jeřábek, kteří byli odhodláni se podílet na obnovení solidarity své země.
Vzestup partyzánské divize Václavík
Nacistické Německo obsadilo Československo 15. března 1939. Československo se pak stalo známým jako Protektorát Čechy a Morava a až do svého osvobození 9. května 1945 zůstalo pod nadvládou nacistického Německa.
Příležitosti k odboji byly omezené a rovnaly se jen hrstce odvážných činů. Čeští lidé museli jinak počkat na to až válka skončí, než se mohli domáhat spravedlnosti proti svým utlačovatelům.
Jednou z partyzánských divizí, která vznikla koncem roku 1944, byla partyzánská divize Václavík. Tato skupina představovala významnou polovojenskou sílu v oblasti Orlických hor v severovýchodních Čechách. V květnu 1945 překročila 5 000 členů a chlubila se impozantní zásobou, která se skládala z 20 motocyklů, 20 osobních automobilů, 50–60 nákladních
automobilů, jednoho 75mm dělostřeleckého kanónu a improvizovaného pancéřového vlaku nazvaného “Jiskra svobody”.
Jejím zakladatelem byl muž, který se jmenoval Jan Ptáčník, krycí jméno „Václavík“ (17. května 1909–8. října 1987). Znamenalo to pokračování jeho válečné odbojové činnosti. Vlastnil likérku Kord v Kuklenách u Hradce Králové (sousedící s Jeřábkovou obcí Stěžery).
Dne 14. května 1945 se Ptáčník zúčastnil soukromé schůzky v Praze s komunistickým politikem a ministrem vnitra Václavem Noskem (26. září 1892–22. července 1955) a ministrem národní bezpečnosti Ludvíkem Svobodou (25. listopadu 1895–20. září 1979), později osmým prezidentem Československa.
Oba muži údajně Ptáčníkovi nařídili, aby získal severovýchodní Čechy zpět od všech zbývajících členů SA, SS, Volkssturm (nacistická milice) a členů NSDAP/AO (zahraniční pobočka nacistické strany). Divize tyto rozkazy bleskově vykonala.
Tato území vytvářela bývalé Sudety, historickou oblast s dominantní německou menšinou, která během války stála za Hitlerem. Nacisté obsadili Sudety v říjnu 1938 v reakci na Mnichovskou dohodu, spojenecko-německou smlouvu, která 30. září 1938 nechala toto české území napospas nacistickému Německu.
Partyzánská brigáda Hýbl-Brodecký
Divize Václavík začlenila do svých řad několik menších partyzánských brigád. Jednou z nejvýznamnějších byla brigáda Hýbl-Brodecký z Hradce Králové pod velením poručíka Josefa Hýbla, krycí jméno „Brodecký“ (7. července 1911–27. srpna 1953). Tato skupina se poprvé zmobilizovala v březnu nebo dubnu 1945 a krátce po květnové revoluci se spojila s divizí Václavík.
Brigáda Hýbl-Brodecký zahájila první z tak zvaných „Lidových” soudů, nebo „Klokan” soudů, ve městě Lanškroun na českomoravské hranici. Tyto nezákonné soudy veřejně soudily podezřelé členy gestapa spolu s dalšími nacistickými kolaboranty, informátory a podporovateli.
I když se záznamy liší, lanškrounský tribunál v době od 17. do 18. května údajně odsoudil k smrti 20 etnických Němců. Obvinění byla často založena na omezených nebo svévolných důkazech. K podobným masakrům došlo také ve městech Mladkov, Žamberk a Králíky.
Miroslav Jeřábek zahájil svou partyzánskou cestu vstupem do místní čety zvané Rival v květnu 1945. Pomáhal skupině jako řidič/šofér, vozil zásoby, včetně granátů, do partyzánských táborů, jako například do toho v lese poblíž obce Horní Přím, co by kamenem dohodil od jeho obce Stěžery.
Brigáda Hýbl-Brodecký si tuto četu osvojila, a poté byl Miroslav Jeřábek s největší pravděpodobností přidělen do 1. Královohradecké skupiny, která obsahovala 190 mužů.
Hýbl své muže od 17. května do 17. června 1945, kdy se brigáda rozpadla, rozmístil do partyzánských kasáren ve městech Těchonín, Lanškroun a Moravský Karlov ve východních Čechách. Firemní rozpisy služeb divize Václavík potvrzují, že Miroslav Jeřábek byl spolu s dalšími čtyřmi muži z jeho obce Stěžery umístěn v posádce Těchonín.
Jeden z nich se jmenoval Josef Matějovič, přítel a soused Miroslava Jeřábka. Při rozhovoru s jeho dcerou, si ona vzpomněla na téměř smrtelný incident, se kterým se její otec setkal při práci s partyzány. Jeho jednotka byla pověřena střežením vlaku Jiskra svobody ve městě Hradec Králové.
Jednoho dne, když vlak opustil stanici, jiskry z komína zapálily vagón naložený granáty. Oheň by výbušný náklad na palubě explodoval, kdyby nebylo hrdinského zásahu těchto partyzánů, kteří plameny uhasili. Josef Matějovič dostal za jeho statečnost medaili. Miroslav Jeřábek u této příhody nebyl přítomen.
Poválečné reakce na partyzány
Na podzim roku 1951 SNB (státní policie, 1945–1991) vyslýchala Miroslava Jeřábka jako svědka v nesouvisejícím vyšetřování. Přestože StB (tajná policie, 1945–1990) případ nakonec zavrhla, písemná výpověď Miroslava Jeřábka předložená vyšetřující komisi nám toho dost napovídá. Z té je následující úryvek:
„ Nebyl jsem nelegálně aktivní a během (květnové) revoluce jsem šel do čety „Václavík Rival“ v Damníkově u Lanškrouna jako řidič/šofér. Nebyl jsem však partyzánem a nemám žádné dokumenty. “
Nejvíce je nápadná jeho snaha nemít nic společného s divizí Václavík a jeho trestnou činností. Jeho konečné tvrzení, že nemá žádné dokumenty, které by ho mohly spojit s partyzány, je však poněkud sporné.
Divize Václavík udělila Miroslavu Jeřábkovi následující certifikát jako uznání za jeho partyzánskou službu.
Divize Václavík se v polovině července 1945 na příkaz ústředních orgánů zrušila, z toho důvodu byl certifikát vydán až posmrtně 28. června 1947.
Nenašel jsem žádný důkaz, který by potvrzoval, čeho byl nebo nebyl Miroslav Jeřábek svědkem jako řidič partyzánů (byl vyučeným mechanikem). Ale vzhledem k jeho blízkosti k Lanškrounu je možné, že byl svědkem tohoto procesu.
K tomu, proč se rozhodl tuto informaci vynechat z jeho výpovědi je logické vysvětlení.
Výpověď Miroslava Jeřábka se odehrála krátce po rozsáhlém poválečném vyšetřování jednání divize Václavík. Vyšetřování bylo vedeno Krajským bezpečnostním ředitelstvím v Hradci Králové ve spolupráci s centrálou StB v Praze a bylo ukončeno 19. února 1951.
Stojí za zmínku, že stát toto vyšetřování neschválil z morálních nebo soudních důvodů. Učinil tak proto, aby tím zatajil svou vlastní účast na proti-německých nelidskostech.
Divize Václavík často spolupracovala s MNV, městskými výbory, které pomáhaly partyzánům pochytat etnické Němce pro veřejné soudy v jejich příslušných obcích. Partyzáni také předali podezřelé nacisty NKVD (Lidový komisariát vnitra, 1934–1946), tajné policii Sovětského svazu.
Rudá armáda dohlížela na partyzánské soudní procesy a násilné vystěhovávání etnických Němců. Ještě znepokojivější je, že sovětští vojáci tyto ohavné zločiny páchali sami.
Komunistická vláda v Československu se proto snažila partyzány umlčet, obávala se, že by odhalili její kriminální chování nebo odolali její autoritě, jako to udělali s nacisty. Jeho obava z trestu kvůli spojení s partyzány mohla vést Miroslava Jeřábka k zadržení této informace před úřady.
Partyzánští nadřízení Miroslava Jeřábka patřili k těm, na které se nyní komunistické úřady zaměřily, i přestože za války spolupracovali se sovětskými silami bojujícími proti nacistům. Jan Ptáčník, soukromý podnikatel, byl vyloučen ze společnosti a později zemřel chudý a zahořklý. Režim obvinil Josefa Hýbla z protikomunistického smýšlení. Zemřel za podezřelých okolností v roce 1953.
Jak bychom měli vzpomínat na partyzány? Jako hrdinní vlastenci, nebo vraždící zločinci? Jakákoli česká zvěrstva vůči etnickým Němcům byla z velké části motivována léty utrpení pod tyranským nacistickým režimem, ale to neomlouvá chování některých partyzánů.
Divoké poslední dny Československa skutečně znamenaly bouřlivé a komplikované období českých, slovenských, německých i širších středoevropských dějin.
V září 1945, po téměř dvou měsících v brigádě Hýbl-Brodecký, se Miroslav Jeřábek s jeho partnerkou přestěhoval do města Broumov u českých hranic s Polskem. Moje zesnulá prababička si zavzpomínala, jak kvůli zběhlým fašistům a bandité, kteří byli stále na svobodě v okolních lesích, spali se zbraní u postele.
Nedlouho poté Miroslav Jeřábek odešel, aby dokončil svou povinnou vojenskou službu. Ta trvala pouze pět měsíců namísto obvyklých dvou let, s ohledem na to, že strávil dva roky nucených prací v nacistickém Německu.
„ Bylo by impertinentní, aby jakákoli země, která neutrpěla okupaci, vynesla soud nad zemí, která okupaci zažila. “
- Sir Anthony Eden, Britský Ministr Zahraničí
Poděkování
- Jiří Padevět, český spisovatel a ředitel nakladatelství Academia, od roku 2006.
- Archiv bezpečnostních složek.
- Vojenský ústřední archiv.
Překlad z angličtiny do češtiny Zuzany Collins
